Pouštní Robinsoni a česko-mongolský ponyexpres
Žlutý cirkus uvízl v Gobi s autem, které nejde řídit ani táhnout. Stávají se z nich pouštní Robinsoni, kterým už lezou krkem rybičky. Pokud se jim povede vyrazit, čeká je písková hradba, kterou musí překonat! Máme tu nejčerstvější a zároveň poslední zprávy z naší žluté expedice přímo od velitele Dana:
„Mě pálí prdeeel!“ huláká Vašek sjíždějící 200metrovou dunu na karimatce. Jo, už nám tu z toho trochu hrabe. Hledáme olgoje chorchoje, což je v Česku oblíbená mýtická potvora. Tenhle obří červ prý zabíjí elektřinou, ale my si myslíme, že je to spíš had, který vypadá, jako by neměl hlavu ani ocas. A zpívající duny – zvuk písku hluboký jako mongolský hrdelní zpěv – zní, jako by se pod povrchem něco pohybovalo. Nakonec složíme olgojovi oslavný cover písně Jožin z bažin.
Nutno uznat, že Gobi je krásné místo ke ztroskotání. Normálně by tu turisté byli pár hodin, my už týden. Počasí se mění, mraky se honí nad dunami, vítr tvaruje písek. Můžeme pozorovat, jak mizí naše stopy. Sledujeme fascinující drobnosti jako symetrické kruhy od trávy, kterou ráno vítr fouká opačným směrem než večer. Východy a západy slunce nad dunami jsou nádherné, hvězdy uhrančivé, ale my bychom se rádi pohnuli dál. Jíme stále dokola těstoviny s rybími konzervami a vzpomínáme na mastnou „baraninu“, kterou bychom si teď s chutí dali (tedy někteří).
Naštěstí se k nám z Česka blíží potřebné díly. Ložiska ze Žižkova, hřídel převodu řízení z naší tajné základny – vše putuje z ruky do ruky, z auta do autobusu, z autobusu do letadla… směrem k nám. Český ponyexpress je rychlejší než spediční firmy. Každý den vyrážíme na křižovatku, kudy projíždějí terénní auta s turisty a kde je signál. Tři dny nemáme štěstí, až konečně! Zastavuje u nás dodávka a předává nám balíček s díly. Naštěstí je snadné nás poznat!
Kolečko se polámalo. Žabí taxi.
Vracíme se na svou dočasnou základnu, opravujeme řízení a konečně jedeme dál! Stojí před námi pás dun – desítky kilometrů dlouhý a desítky metrů vysoký. Podle mapy má být východně průsmyk, tak jedeme a hledáme. Po deštích cesta končí v písečném korytě řeky. Stopy těch, kdo tudy jeli před námi, vedou dál, a tak jedeme za nimi. A pak už jen jedeme a jedeme... je to jediná možnost. Noříme se do hlubokého písku, plujeme jím, auta ukazují, že jsou sice malá, ale šikovná.
Jediný problém je, že vůbec netušíme, kde se vynoříme, ale je to jedno. Písek všude okolo, auta plavou v jeho hlubinách, nad námi září modrá obloha. A najednou – ostrůvek pevné půdy. Jsme na druhé straně dun! Podle mapy tady měla být cesta a nějaký kemp... Voda vzala všechno.
Když se chystáme odjet, potkáme offroadový lexus s vykloněným kolem. Pomáháme jim sundat kolo, které má zezadu vydřenou rýhu. Nabízíme odvoz do nejbližšího města. Mongolové jsou zjevně zvyklí na dobrodružství, náš pasažér během hrbolaté jízdy usne.
Po několika hodinách dorazíme do vesničky, kde ho necháme shánět díly, a uvědomujeme si, že poslední velká překážka je za námi. Před námi je zelená pláň, nějaké to vymleté koryto potoka, ale tohle už překonáme. Čeká nás dlouhá cesta na sever, směr Ulánbátar, náš finální cíl. Před námi je ještě přes tisíc kilometrů, ale teď už věříme, že to dokážeme! Jdeme do finále!
Poslední klášter v Mongolsku. Zima se blíží.
Náš žlutý cirkus míří po čtyřech měsících k velkému finále! Ujeli jsme přes 17 000 kilometrů, překonali hory, pouště a ztratili se v mongolské divočině. Znovu jsme ukázali, že když se chce, tak to jde! Protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch. Je čas dojet do cíle, ale kde ten cíl vlastně je?
Jedeme na sever, na Ulánbátar! Kilometry ukrajujeme po nejstarší asfaltce v zemi, která podle toho taky vypadá. Jak padne noc, zastavujeme, protože hluboké díry nejsou vůbec vidět. Místní přes ně jezdí na plný plyn. Asfalt mizí a my skáčeme přes vymletá koryta potoků a hluboké jámy. Před námi se otevírá výhled na zelenou pláň, kde září klášter Amarbayasgalant, ukrytý v horách. Po dvou měsících na pláních nás překvapují prosté věci, jako jsou stromy, které místy dokonce vypadají jako lesy.
Amarbayasgalant je jedním z mála klášterů, které přežily stalinistické ničení ve třicátých letech. Měl štěstí, že ho nevyhodili do vzduchu jako stovky dalších, často i s mnichy uvnitř. Přesto z něj přežilo jen jádro, většina staveb byla zničena. Po pádu totalitního režimu byl obnoven a vrátili se sem mniši. Háky na stěnách, které kdysi držely mohutné sochy, připomínají zkázu. Mezi zbytky zdí si stavíme stany, zatímco kolem dupou stáda koní.
Mongolské noci jsou stále chladnější a hvězdné nebe krásnější. Ráno oklepáváme ze stanů námrazu. Jsme na cestě čtyři měsíce a ujeli jsme mnohem více kilometrů, než jsme čekali. Naše žáby vydávají stále pestřejší kakofonii zvuků. Každý kilometr může být ten poslední. Je čas zamířit do cíle. Jen jej musíme napřed najít.
Největší kůň na světě. Hledáme náš cíl.
Nad námi se tyčí 40metrová socha Čingischána, největší jezdecká socha na světě. Pýcha Mongolska! Původně jsme uvažovali, že by mohla být naším cílem, ale velká stříbrná socha a parkoviště plné turistů není to, co hledáme. Tohle není Mongolsko, které jsme dva měsíce poznávali. Mongolsko magické, plné kontrastů, Mongolsko mystické, kde nad stády koní létají dravci.
Více než polovina obyvatel země žije v Ulánbátaru, městě známém nekonečnými zácpami a chaotickou moderní výstavbou. Jedno z nejošklivějších měst světa, snad aby kompenzovalo nádheru mongolské divočiny. Víme, že tam nenajdeme výspu na útesu nad mořem, jako v Africe nebo Jižní Americe, ale věříme, že tam někde je místo, které je „naše“.
Jedeme do Ulánbátaru, jehož panorama lemují zelené hory, mezi nimiž se tyčí kouřící komíny. Město, které je opakem plání pod modrou oblohou, kterými jsme putovali. Přes hluboká údolí, řeky a vrcholky hor, na kterých se třepotají modré šátky. Ulánbátar je jiný svět, ale stále mongolský.
Zbývá už jen 40 kilometrů, když se z převodovky Vegu ozve podivný zvuk. Zastavíme. Co to mohlo být? Jako by se samo zařadilo něco, co nemělo. Srovnáme páky, zdá se, že to pomohlo. Rozjedeme se... Motor chcípne a auto se nechce hnout z místa. Převodovka je zablokovaná. Už vidíme, jak do cíle dojíždíme na laně. Poslední pokus. Zařadíme nejsilnější převod, přidáme plyn, auto se zhoupne... a jede! Přivazujeme páku zadního náhonu, a jedeme dál. Jedeme najít cíl naší cesty!
A ono to šlo!
A tak najednou, nad řekou sevřenou mezi městem a skálou, na útesu proti elektrárně, pod zapadajícím sluncem stojí ovoo. Hromádka kamení pozlacená posledními paprsky. Místo, kde se „naše“ Mongolsko potkává s hlavním městem. Tohle místo, které není na žádné mapě, které není ničím významné. Tohle je náš cíl. Celou dobu byl, jen jsme to nevěděli. Prostě tady na nás čekal.
A ono to šlo! Celou dobu, kdy jsme se snažili dát dohromady dvě auta, jaká svět neviděl. Kdy jsme na ně nemohli sehnat díly. Kdy jsme nevěděli, jestli trasu zvládneme takovým autem. Kdy jsme rozebírali převodovku u cesty v Íránu. Kdy jsme prchali z Turkmenistánu se zadřeným motorem. Kdy jsme byli v Rusku po „rozhovorech“ s tajnou službou stále paranoidnější. A kdy jsme se v Mongolsku znovu nadechli, když se svět změnil v nekonečnou jízdu divočinou.
Tady to končí. Koupeme se v zářijovém slunci mongolského babího léta, uvazujeme na ovoo modrý šátek a necháváme tam malý dřevěný model naší žluté žáby. Jako poděkování všem bohům, že jsme se dostali až sem! Dokázali jsme to! Dostali jsme se plovoucím autem dál, než jsme kdy čekali. Zažili jsme dobrodružství, o kterém jsme snili. Říkali nám, že to nejde. A ono to šlo!
SOUTĚŽ
Výherkyní sedmé a zároveň poslední soutěžní otázky je Jarmila Bergerová z Fractalu, gratulujeme! Získává Travelport merch a spolu s vámi ostatními, kteří jste se zapojili, je zařazena do hlavního slosování o letenky v hodnotě 20 a 10 tisíc Kč, které proběhne na podzimním eventu k oslavě polokulatého výročí česko-slovenského Travelportu.
Správně odpověděla, že IATA kódy leteckých dopravců, kteří jsou součástí naší NDC nabídky, jsou: AF, AA, AV, BA, EK, IB, KL, LH, OS, SN, LX, EN, MH, QR, SK, SQ, UA, QF.
Váš Travelport
Rádi byste se na něco zeptali? Budeme se těšit, že nám napíšete na produkty@travelportgds.cz
Commentaires